Rozhovor s Jakubem Talpou, náměstkem starosty SDH Sobotín

Sbor dobrovolných hasičů v Sobotíně u Šumperka funguje od roku 1887 a dnes má 54 členů, vlastní zásahovou jednotku a družstva mužů a veteránů, která za sezónu objedou desítky soutěží v požárním útoku. Na konci srpna SDH Sobotín uspořádal jubilejní desátý ročník Memoriálu Zdeňka Měrky, soutěže zařazené do Velké ceny OSH Šumperk. O tom, co obnáší připravit takovou akci, jak vypadá hasičská sezóna a co dnes drží sbor pohromadě, jsme mluvili s Jakubem Talpou, 1. náměstkem starosty sboru.

Můžete se na úvod představit - jak jste se k hasičům v Sobotíně dostal, co máte ve sboru na starosti a kde vás najdeme při požárním útoku?

V našem sboru působím od svých 16 let, tedy od roku 2014. K hasičům jsem se dostal přes kamarády, kteří už tehdy působili v družstvu mužů a věnovali se požárnímu útoku. Oslovili mě, jestli bych se k nim nepřidal, a od té doby jsem součástí sboru.

V letech 2023 až 2025 jsem působil jako hospodář sboru a nyní zastávám funkci 1. náměstka starosty. Zároveň jsem členem naší zásahové jednotky JSDH Sobotín, kde působím jako velitel družstva, zdravotník a technik ochrany obyvatelstva.

Co se týče požárního útoku, v letošní sezoně mě můžete najít na dvou pozicích, a to buď na koši, nebo na savicích.

Sbor v Sobotíně vznikl už v roce 1887, dnes má 54 členů a čtrnáctičlennou zásahovou jednotku. Jak byste někomu, kdo hasiče zná jen ze zpráv, popsal, co všechno sbor během roku dělá?

Zásadní je podle mě vždy rozlišovat mezi SDH a JSDH, protože se jedná o dvě odlišné věci. SDH je spolek lidí, kteří se věnují různým hasičským sportům, ale zároveň se podílejí na pořádání kulturních a sportovních akcí v rámci obce. Členy sboru jsou lidé od dětí až po seniory v důchodovém věku. Často jde o obyvatele dané obce, ale členové mohou žít i mimo ni.

Oproti tomu JSDH je jednotka požární ochrany zřizovaná obcí, jejímž hlavním úkolem je zajišťovat výjezdy a pomoc při mimořádných událostech. Členové JSDH jsou velmi často zároveň členy SDH, ale z hlediska fungování jde o dvě odlišné struktury. V zásahové jednotce působí členové od 18 let a v podstatě do doby, dokud jim to umožňuje zdravotní stav a splňují podmínky pro výkon služby.

V případě Sobotína tak vedle sebe funguje spolek SDH Sobotín, který se stará o sportovní, společenský a komunitní život, a zásahová jednotka JSDH Sobotín, která je připravena zasahovat při požárech, technických zásazích a dalších mimořádných událostech.

Družstvo mužů letos objelo přes třicet soutěží od okrskového kola v Maršíkově až po Extraligu ČR v Letohradě. Jak vypadá taková sezóna z pohledu člověka, který ji běhá, a kolik víkendů vám zbude pro sebe?

Jelikož se snažíme během sezóny odběhat tři ligy, je to pro nás časově velmi náročné. Když nám v polovině května začne sezóna, která končí zhruba v polovině září, máme maximálně jeden až dva volné víkendy. A to ještě není všechno, protože během týdne bývá minimálně jedno odpoledne vyhrazené tréninku.

Myslím si, že právě časová náročnost je jedním z důvodů, proč tento sport není pro každého. Občas se samozřejmě stane, že někdo nemůže, a na soutěži je možné si někoho půjčit z jiného týmu. Kouzlo požárního sportu je ale podle mě právě v tom, že si těch sedm lidí musí dlouhodobě „sednout“ a společně se sehrát. Vždycky jsme u nás říkali, že se zkrátka musí sejít parta sedmi „bláznů“, kteří jsou ochotní velkou část svého volného času trávit na hasičích.

Na druhou stranu právě díky tomu vzniká mezi lidmi velmi silná parta, která se postupně stává takovou druhou rodinou. Společně totiž netrávíme čas jen na soutěžích a trénincích, ale často i mimo ně. A právě to je pro mě jeden z hlavních důvodů, proč mě požární sport stále baví.

Požární útok trvá kolem patnácti sekund a rozhodují setiny. Jak vypadá trénink, aby to v ostrém pokusu klaplo, a co se na trati nejčastěji pokazí?

V zimním období je příprava především o individuálním tréninku. Chodíme do tělocvičny, posilovny a snažíme se udržovat fyzickou kondici, abychom byli na začátek sezóny připraveni.

Během sezóny už je příprava především o tom, aby si každý co nejlépe osvojil svou pozici, sžil se se spoji a materiálem, který používá, a postupně jsme se jako celé družstvo sehráli. Cílem je zvládnout celý útok co nejrychleji, ale zároveň bez chyb.

Na společném tréninku si útok několikrát zkoušíme takzvaně na sucho, tedy bez vody, a následně přibližně čtyřikrát s vodou. Kromě toho se jednotlivé části útoku trénují i samostatně. My, kteří běháme takzvaně vzadu, například zvlášť trénujeme náběrku. Ve stejnou dobu mohou proudaři pracovat na zákleku a zapojování proudnice za běhu.

A co se může pokazit? V podstatě cokoliv. Někdo něco špatně zapojí, špatně odběhne nebo odhodí hadici, nepodaří se nám správně nabrat vodu atd. Tím nejhorším, co nás v letošní sezóně trápilo, bylo umývání terčů. Právě proto rozhodují v požárním útoku opravdu setiny a někdy i zdánlivá maličkost dokáže pokazit celý pokus.

Letos jste pořádali už desátý ročník Memoriálu Zdeňka Měrky. Kdo byl Zdeněk Měrka a proč nese soutěž právě jeho jméno?

Pan Měrka byl dlouholetým a velmi aktivním členem nejen našeho sboru, ale působil také na úrovni okresu a kraje. Pro spoustu z nás byl člověkem, který nás vychovával k lásce k požárnímu sportu a obecně k hasičině.

Dodnes na něj vzpomínáme jako na člověka, který dokázal být přísný, ale zároveň spravedlivý. Měl přirozený respekt a uměl člověka vést a předávat mu svoje zkušenosti. Právě proto jsme chtěli, aby jeho jméno zůstalo spojené s tím, čemu se tolik věnoval. Memoriál je tak nejen sportovní soutěží, ale zároveň i připomínkou člověka, který pro náš sbor a hasičský sport udělal opravdu hodně.

Na soutěž přijelo 19 družstev mužů a k tomu ženy a veteráni. Kolik lidí ze sboru se na přípravě podílí a co všechno musí být hotové, než ráno v deset vyběhne první tým?

Na letošní ročník k nám přijelo 19 družstev mužů, 10 družstev žen, 11 družstev veteránů a 4 družstva veteránek. Z hlediska počtu soutěžících je to pro nás v podstatě průměrný ročník.

Co se týče lidí, kteří se na přípravě podílejí, dá se říct, že prakticky celý sbor. Často nám pomáhají také naše rodiny a přátelé. Na začátku roku je to ještě poměrně malý okruh lidí, který začne přípravu postupně rozjíždět, a s blížícím se termínem soutěže se do ní zapojuje stále více lidí.

Samotná příprava přitom není jen otázkou několika dní před soutěží. Celý rok se pracuje na trávníku a dráze, aby byl areál v co nejlepším stavu. Před soutěží je pak potřeba připravit kompletní zázemí, například stany pro hosty a prodejní stánky, zajistit občerstvení, navařit, co je potřeba, a navézt veškeré zboží a vybavení.

Kromě toho je potřeba připravit také ceny pro soutěžící a vyřešit spoustu dalších organizačních věcí. Než tedy v deset hodin vyběhne první tým, je za tím opravdu velké množství práce, která není na první pohled vidět.

Pořádat soutěž je celodenní akce venku, kde se kromě sportu řeší i zázemí - registrace, časomíra, občerstvení, místo pro diváky. Jak to máte v areálu u zbrojnice vyřešené?

V areálu máme nastálo dvě buňky, které využíváme jako základní zázemí. V jedné je technické zázemí, kde máme časomíru, techniku pro stream, DJ pult a také menší prostor pro rozhodčí a komentátory. Druhá buňka slouží jako zázemí pro výdej jídla.

K tomu při soutěžích využíváme čtyři nůžkové stany, ve kterých prodáváme další občerstvení a zboží. Pro diváky máme připravené dva velké stany s posezením, takže mají možnost sledovat soutěž a zároveň si odpočinout.

Další zázemí nám poskytuje samotná budova hasičské zbrojnice, kde jsou k dispozici sociální zařízení a v sále další prostor k posezení s možností výdeje jídla. Díky tomu můžeme během soutěže využít celý areál zbrojnice a jeho okolí a vytvořit tak zázemí jak pro soutěžící, tak pro diváky a organizátory.

Na Memoriálu jste měli dva modré stany s nápisem Hasiči Sobotín na límcích. Co jste používali předtím a proč jste se rozhodli pořídit vlastní?

Nůžkové stany využíváme nejen při našem Memoriálu, ale také na dalších společenských akcích, které pořádáme, a vozíme je s sebou i na závody, kterých se účastníme. Mohli bychom samozřejmě řešit zázemí například dalšími buňkami, ale vzhledem k tomu, že potřebujeme vybavení také dobře skladovat a převážet, jsou pro nás nůžkové stany praktičtější.

V minulosti jsme už dva jiné stany vlastnili, ale opakovaně jsme naráželi na problémy s jejich konstrukcí. Některé byly sice lehké a dobře se s nimi manipulovalo, ale příliš dlouho nevydržely. Jiné byly naopak pevnější, ale zase tak těžké, že s nimi byla při stavění a manipulaci zbytečně velká práce.

Na základě doporučení jsme se proto rozhodli pořídit stany od firmy RedX, u kterých se podle našich požadavků podařilo dobře skloubit pevnost, odolnost a zároveň rozumnou hmotnost a skladnost. Navíc jsme díky potisku na lemu stanu na soutěžích a dalších akcích mnohem lépe viditelní a je na první pohled jasné, odkud jsme.

Podle čeho jste stany vybírali a proč jste chtěli právě potisk s názvem sboru? Všimli si ho lidé nebo ostatní sbory?

Při výběru jsme hledali především lehký, ale zároveň pevný a dobře skladný stan. Důležitá pro nás byla také možnost do budoucna bez problémů doobjednat náhradní díly nebo případně další vybavení.

Co se týká potisku, lidem se líbí a pro nás má i praktický význam. Na soutěžích, kde je někdy velké množství podobných stanů, nám výrazně usnadňuje najít ten náš. Stejně tak na kulturních akcích je na první pohled jasné, že jsme to právě my hasiči, kdo vám něco připravil na grilu nebo vám prodává pití. Zároveň tím podle mě naše vybavení působí jednotněji a profesionálněji.

Kolik lidí u vás stan postaví a jak dlouho jim to trvá? A zažili jste s ním už vítr nebo pořádný slejvák?

Stan bez problémů zvládneme postavit ve dvou lidech. Jak dlouho to přesně trvá, už záleží trochu na šikovnosti a zkušenostech, ale většinou máme vše postavené během pěti až deseti minut.

Zažili jsme s ním už i nějakou tu bouřku a pořádný déšť a zatím vše obstálo bez sebemenších problémů. Z tohoto pohledu jsme tedy se stany zatím velmi spokojení.

Sbor je v menší obci často hlavní pořadatel společenského života - od pálení čarodějnic po ukázky na Sobotínských slavnostech. Které akce by bez hasičů v Sobotíně nebyly?

V obci buďto sami pořádáme, nebo spolupořádáme řadu různých akcí. Kdyby hasiči v Sobotíně nebyli, čistě hasičské akce by samozřejmě nejspíš nebyly, ale u ostatních by si obec a další pořadatelé nějak poradili. Pravděpodobně by to ale bylo složitější.

Nikdo z nás není nepostradatelný, všechno má své pro a proti. Myslím si ale, že bez hasičů by těch akcí v obci určitě ubylo a především by nemohly být v takové míře a pro tolik lidí jako dnes. Na řadě akcí by také chyběla technika, vybavení a zázemí, které jsme schopni poskytnout. A právě v tom vidím jednu z důležitých rolí našeho sboru v životě obce.

Sbory po celé republice řeší, jak získat a udržet mladé lidi. Jak se to daří vám a co by podle vás pomohlo?

Těžko říct, jestli na to existuje nějaký univerzální recept. Hodně záleží na tom, jak samotný sbor funguje a co dokáže mladým lidem nabídnout. U nás je hodně podporovaný požární sport, a proto se občas stává, že k nám noví členové přijdou i sami. Je to také tím, že v okolních sborech není požární sport podporovaný v takové míře a někde je jeho podpora prakticky na bodu mrazu.

My navíc nejezdíme pouze místní soutěže, kterých je během roku jen několik, ale účastníme se soutěží po celém regionu, a i ve vzdálenějších místech. Díky tomu je pro mladé hasiče požární sport u nás atraktivnější.

Zároveň se nebojíme do lidí a do sportu investovat. Je ale potřeba říct, že požární sport je v dnešní době poměrně finančně náročný. Pokud ale sbor funguje aktivně, nabízí lidem možnost něco dělat a je ochotný do nich investovat čas i prostředky, myslím si, že si nové členy dokáže přitáhnout sám.

Co byste poradil jinému sboru, který se chystá uspořádat vlastní soutěž nebo pořídit vybavení na akce?

Základem je podle mě dobré zázemí. Pokud sbor nemá vlastní budovu nebo jiný vhodný prostor, dá se začít i se stany, které dnes dokážou zajistit poměrně dobré zázemí pro soutěžící i návštěvníky.

Důležité je také mít alespoň jednoho nebo dva lidi s dobrými organizačními schopnostmi a od začátku mít jasně rozdělené úkoly a strukturu celé organizace. Každý by měl vědět, za co odpovídá, aby se všechno nenechalo na jednom člověku.

A hlavně bych se nebál ptát. Když člověk něco pořádá poprvé, nemusí vědět, kde co sehnat nebo jak jednotlivé věci vyřešit. Je úplně v pořádku oslovit jiné sbory, firmy nebo lidi, kteří už podobnou akci pořádali, a nechat si poradit. Spoustu věcí se člověk naučí právě díky zkušenostem ostatních.

Kdybyste měl jednou větou říct, co pro vás hasiči v Sobotíně znamenají, co by to bylo?

Hasiči pro mě znamenají druhou rodinu. Je to parta lidí, se kterou jsme za ty roky něco společně vybudovali, zažili spoustu dobrého i horšího a která drží pohromadě i ve chvílích, kdy zrovna nejde jen o hasičinu.

Hasičská soutěž i obecní slavnost stojí na zázemí, které musí vydržet celý den venku a pak se zase vejít do auta. V RedX dodáváme stany pro hasiče, které dva lidé postaví za pár minut a které se dají potisknout názvem a znakem sboru, aby bylo na první pohled jasné, kdo akci pořádá.