Rozhovor s Alenou Jankotovou, ParaCENTRUM Fenix

ParaCENTRUM Fenix pomáhá lidem po poškození míchy a jejich blízkým vrátit se zpět do aktivního života. Poskytuje komplexní zdravotní a sociální služby, organizuje osvětové i benefiční akce a v duchu motta „Roztáčíme život naplno“ ukazuje, že i po náročné životní změně má smysl plánovat sny a cíle.

Můžete na úvod představit ParaCENTRUM Fenix – komu a s čím nejčastěji pomáháte?

Dospělým osobám, které jsou po úrazu páteře nebo vážné nemoci odkázáni na invalidní vozík.

Co pro vás znamená motto „Roztáčíme život naplno“ v každodenní praxi – jak se promítá do konkrétních služeb a přístupu k lidem?

Snažíme se svými službami umožnit našim klientů žít stejně hodnotný život, jaký měli před úrazem. Například služba bezbariérové přepravy umožňuje dopravu vozíčkáře tam, kam potřebuje bezpečně a pohodlně. Fyzioterapie umožňuje udržovat klientům dobrou fyzickou kondici, která je pro kvalitní život nezbytná.

Jak vypadá typický den u vás v centru z pohledu klienta, který přijde na rehabilitaci nebo konzultaci?

Klient se nahlásí na recepci našeho centra, recepci obsluhuje jiný vozíčkář. Poté přejíždí na pracoviště na které je dopředu objednán. Následuje dohodnutý úkon. Během svého dne má možnost se setkat a prožít čas nejen s našimi zaměstnanci, ale i s jinými klienty.

Jaké služby lidé po poškození míchy nejčastěji využívají – fyzioterapii, ergoterapii, sociální poradenství, psychologickou podporu, volnočasové aktivity?

Nejvyužívanější službou je fyzioterapie. Fyzická kondice je naprosto nezbytná, aby se mohl klient pohybovat na mechanickém vozíku a zvládal každodenní úkony. Je to naše nejrozšířenější služba a pro nás finančně nejnáročnější.

Jak se podle vás v posledních letech změnilo vnímání lidí na vozíku ve společnosti – co se daří posouvat a kde stále narážíte na bariéry?

Hodně se posunula bezbariérovost objektů. Nově postavené objekty již musí být ze zákona bezbariérové. Změnila se i dostupnost MHD, přibývají bezbariérové vozy a zastávky. 

V lidech se mění myšlení. Člověk na vozíku se stává partnerem. Lidé se hodně snaží pomáhat a zajímají se o život vozíčkáře. Nesetkáváme se s posměchem nebo s nevrlostí. Pokud požádáme o pomoc přímo s klientem v reálném okamžiku, prakticky nikdy nejsme odmítnuti.

Sama vnímám, že i mnohé firmy se snaží vychovávat své zaměstnance k nějaké pomoci.

Máte nějaký konkrétní příběh klienta nebo situaci, kdy jste si silně uvědomili, že tahle práce má obrovský smysl?

V naší organizaci máme klientku, která je ochrnutá od krku po celém zbytku těla. Pohybuje se na elektrickém vozíku, který ovládá dechem. U nás ve Fenixu má malý úvazek, kdy využíváme jejího daru komunikace. Minulý týden jsme měli velkou charitativní akci, na které s námi pracovala. Po jejím skončení mi řekla: “Až když jsem začala pracovat ve Fenixu, pocítila jsem, že jsem užitečná.”

Jak důležitá je pro vaše klienty komunita – možnost potkat další lidi s podobnou zkušeností, sdílet praktické tipy i emoce?

Komunita ostatních vozíčkářů, jedna z nejdůležitějších věcí, kterou může naše organizace klientům poskytnout. Cíti, že v této situaci nejsou sami. Jsou mezi lidmi, kteří prožili něco podobného.

Dostanou rady, které jim zdravý člověk není schopný dát, protože nemá ten prožitek. A navíc jsou ve skupině, kde mají i dobrý příklad, že úrazem svět nekončí, a že i na vozíku se dá žít dobrý život.

Kromě služeb v centru pořádáte i různé akce pro veřejnost a benefiční projekty. Jaký je jejich hlavní cíl – fundraising, osvěta, bourání stereotypů, nebo všechno dohromady?

Každá z našich velkých akcí je cíleně zaměřena na něco jiného. “Ples pro Fenix” setkání komunity vozíčkářů a světu zdravých lidí. “Roztoč To!” Preventivní akce zaměřená na školáky s úkolem varovat je před rizikových chováním. “Meteme pro Fenix” charitativní curlingový turnaj s cílem získání financí a nových podporovatelů. “Dražba pro Fenix” propojení světa hendikepovaných a světa mladých výtvarníků.

Když děláte akce „v terénu“ – na náměstí, sportovních dnech, festivalech – co všechno musíte řešit, aby bylo zázemí opravdu bezbariérové a příjemné pro lidi na vozíku?

Pro naše akce vybíráme zásadně prostory, které jsou pro vozíčkáře dostupné. Je určitě snazší, když vše připravujete  v odpovídajícím prostředí. Díky tomu už v místě konání řešíme detaily. Třeba pokud je potřeba vyjet na podium, zajistit lyžiny...

Z vašeho pohledu – na co organizátoři veřejných akcí nejčastěji zapomínají, pokud chtějí být skutečně otevření lidem s pohybovým omezením?

Při těchto akcích je vždy největší problém bezbariérové parkování, bezbariérové WC a odpovídající místa (myslet na to, že se vozíčkář dívá z jiné výšky, že vozík nesmí být v kopci…) - www.handmedia.cz je projekt naší organizace a dost se tím zabýváme.

S jakým typem podpory vám mohou lidé a firmy nejvíc pomoct – je to jednorázová akce, pravidelné dárcovství, dobrovolnictví, partnerství na projektech?

KAŽDÁ pomoc je dobrá. Pravidelný dar je dobrý v tom, že víte s jakou částkou můžete počítat. Partnerství na projektech, spolu s dárcem sdílíte společnou aktivitu a navazují se přátelství.

Dobrovolnictví, pomoct mohou i lidé, kteří třeba nemohou pomáhat finančně.

Pro nás je nejobtížnější, když dárce má představu, co chce pořídit a my tu věc nepotřebujeme. Chce nám koupit třeba vozík, ale máme 120 klientů. Pro koho ten vozík tedy bude? Navrhujeme třeba příspěvek na fyzioterapii, která je pro nás finančně nejnáročnější a pomůže se tak všem klientům. To se ale někdy nelíbí, protože lidé chtějí za svoje peníze vidět ten hmotný dar…

Jaké jsou vaše nejbližší velké plány – ať už jde o rozvoj služeb, nové prostory nebo projekty, na které se nejvíc těšíte?

V loňském roce jsme se stali po 21 letech existence majiteli budovy, kde bychom chtěl vybudovat vlastní rehabilitační a sociální centrum. V současné době se potýkáme s nepochopitelným přístupem obce, kde naše budova leží, která nám odmítá dát stavební povolení k úpravě. Naším největším plánem, snem a cílem je tedy konečně moci přestavovat získaný objekt a umožnit našim klientům pobyt v důstojném prostředí.

Otázka na závěr – kdybyste měli jednou větou říct, co si přejete pro lidi po poškození míchy v Česku za deset let – co by to bylo?

Samozřejmě bych všem vozíčkářům přála medicínský zázrak, který by spojil poškozenou míchu a oni se mohli postavit na nohy.